Nejvyšší soud v posledních letech přinesl průlomovou judikaturu v oblasti zkrácení věřitelů skrze projekt přeměny. Poté, co v září 2022 s odkazem na unijní právo připustil odporovatelnost přeměn v rámci insolvenčního řízení, navázal v totožném sporu nedávno publikovaným rozhodnutím 29 ICdo 73/2023. V něm upřesnil výklad okamžiku, k němuž se posuzuje úmysl dlužníka zkrátit věřitele, a žalovatelnosti mateřské firmy, která přímo z přeměny nezískala žádná aktiva.  

Skutkové okolnosti: Cesta k odpůrčí žalobě 

Samotný spor vznikl již v říjnu 2008, kdy dlužník (jako kupující, developerská společnost) uzavřel kupní smlouvu s manželským párem (jako prodávajícími, v insolvenčním řízení věřiteli) na nákup pozemků za více než 80 milionů korun. Dlužník zaplatil desetimilionovou zálohu a následně od smlouvy odstoupil a soudně vymáhal vrácení zálohy. Zatímco probíhaly soudní spory o platnost tohoto odstoupení, zrealizoval dlužník na jaře 2012 projekt rozdělení odštěpení sloučením.  

Jeho podstatou je, že původní společnost (dlužník) nadále existuje, ale odštěpí se od ní určitá část jejího majetku, která přejde na nástupnickou, již existující společnost. Mateřská společnost přitom byla stoprocentním vlastníkem jak původní společnosti (dlužníka), tak nástupnické společnosti. Tímto krokem přešla bonitní část jmění (nemovitosti) a závazky vůči mateřské společnosti na nástupnickou společnost, zatímco dlužníkovi zůstaly sporné závazky vůči věřitelům. 

Dlužník následně skončil v roce 2015 v úpadku řešeném konkursem. Insolvenční správce v tomto řízení napadl projekt přeměny odpůrčí žalobou a domáhal se vyslovení jeho neúčinnosti. Poté, co Nejvyšší soud nejprve potvrdil, že přeměnám lze v insolvenci odporovat1, musely se soudy vypořádat s dalšími dvěma otázkami, jejichž výklad přinesl opět Nejvyšší soud v analyzovaném rozhodnutí 29 ICdo 73/2023. 

Rozhodný okamžik pro posouzení úmyslu dlužníka 

Odvolací soud původně žalobu zamítl s argumentem, že dlužník v době vypracování projektu rozdělení (27. února 2012) nevěděl o žalobě věřitelů na doplacení zbylých 73 milionů Kč, protože ta mu byla doručena až o dva dny později (29. února 2012). Z toho soud dovodil, že dlužník v daný moment nemohl mít úmysl věřitele zkrátit. 

Nejvyšší soud však tento závěr neakceptoval. Zabýval se otázkou, jaký krok ve složitém procesu přeměny představuje ono konkrétní právní jednání, ke kterému je třeba úmysl posuzovat. Soud měl teoreticky na výběr ze čtyř datových milníků: 

1. vyhotovení projektu rozdělení (27. 2. 2012), 
2. založení projektu do sbírky listin (28. 2. 2012), 
3. schválení přeměny valnou hromadou (10. 4. 2012), 
4. zápis přeměny do obchodního rejstříku (27. 4. 2012). 

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodným okamžikem je datum schválení přeměny valnou hromadou dlužníka. Ačkoliv usnesení valné hromady není klasickým právním úkonem, jde o skutečnost, se kterou zákon spojuje změnu právních vztahů, a lze ji napadnout odpůrčí žalobou. 

Důvodem pro tento závěr je fakt, že právě schválení valnou hromadou je skutečným projevem vůle dlužníka projekt realizovat. Až do tohoto dne mohl dlužník celý proces zastavit. Vzhledem k tomu, že v dubnu již dlužník prokazatelně věděl o doručené žalobě věřitelů o desítky milionů korun, měl odvolací soud tuto skutečnost při posuzování jeho úmyslu zohlednit. 

Nárok vůči mateřské společnosti 

Druhá významná část rozhodnutí 29 ICdo 73/2023 se týká mateřské společnosti, která je žalovaná spolu s nástupnickou společností. Odvolací soud argumentoval tím, že nebyla přímou stranou projektu rozdělení a nezískala z něj žádná konkrétní aktiva (nemovitosti), tudíž po ní nelze požadovat vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka. 

Nejvyšší soud tento výklad označil za neúplný. Připomněl, že podle insolvenčního zákona mají povinnost vydat plnění do majetkové podstaty nejen ti, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, ale i ti, kteří z něho měli prospěch. Není tedy podmínkou, aby žalovaná osoba z odporovaného jednání nabyla přímý prospěch (zisk aktiv). 

V tomto případě mohl prospěch mateřské společnosti spočívat v celkových ekonomických dopadech transakce. Spolu s hodnotným majetkem totiž přešly na bonitní nástupnickou společnost i závazky dlužníka vůči mateřské společnosti. Zatímco externí věřitelé zůstali v zadlužené původní společnosti, mateřská společnost si procesem přeměny zajistila, že její vlastní pohledávky mohou být plně uspokojeny. Soudy proto musí vždy zkoumat konkrétní ekonomické dopady transakce, tedy jaký poměr majetku a dluhů přešel, a zda se jednotlivým věřitelům nedostalo vyššího uspokojení, než jakého by se jim mohlo dostat nebýt přeměny. 

Závěr 

Spor tímto rozhodnutím nekončí a vrací se zpět k odvolacímu soudu. Ten bude muset v dalším řízení znovu a komplexně posoudit, zda dlužník jednal s úmyslem své věřitele zkrátit, a zohlednit přitom všechny okolnosti případu. Současně se bude muset soud detailně vypořádat s otázkou, zda z této transakce netěžila nepřímo i mateřská společnost, od níž by tak insolvenční správce mohl požadovat vydání tohoto prospěchu.   

Mgr. Daniel Konečný, advokátní koncipient, Solkind s.r.o., advokátní kancelář